Povinnost

Já a povinnost, to zkrátka nejde dohromady. Jakmile mě čeká něco, co MUSÍM, tak se celý vesmír spojí, aby bylo třeba podnikat tisíc jiných činností než právě tu, která je zrovna teď mou POVINNOSTÍ. Buď onemocním, vypnou proud, přijde nečekaná návštěva nebo se dostaví nějaká jiná neodkladná záležitost a já namísto práce strávím třeba celý den po úřadech. Prostě na slovo POVINNOST mám alergii a celý život na ni urputně hledám lék. Táhne mi však na padesát a laboratoř mojí duše nevyvinula nic, ani nadějný prototyp, a má nechuť k povinnosti nepolevila. Komínek nedokončených zakázek, u kterých zadavatel neprozřetelně poznamenal, že "to nespěchá", povážlivě roste. Ve skříni se šitím leží oblečení na správku, které nemá smysl spravovat, neboť původní nositelé se do něj dávno nevejdou. Zahrádka statečně odolává prehistorickému plevelu a potahy na kuchyňské židle jsou rozešité již od doby, co jsme se nastěhovali do nového bytu, což už nějaký ten pátek bude.

Jak je možné, že ke všem těmto činnostem, které vesměs dělám ráda, začnu cítit takový odpor ve chvíli, kdy je MUSÍM udělat? Asi i proto můj výchovný slovník, který jsem používala pro komunikaci se svými dětmi, slovo povinnost téměř postrádal. Neměli jsme na lednici rozpis, kdo kdy vynáší koš, skládá prádlo nebo myje nádobí. Podvědomě mám k jakékoliv naplánované práci, která se tváří, že musí být nutně udělána, ať se člověku chce nebo ne, odpor, a nechci stejný pocit přenášet na druhé.

Ale co s tím? Některé věci se opravdu udělat musí. U dětí jsem mimoděk slovo povinnost začala opisovat několika způsoby, které jsem čas od času musela obměňovat, pokud vůči aktuálnímu zaklínadlu začínaly být imunní. Když byly menší, tak docela zabírala věta "potřebuju pomoc". Pokud se mi podařilo s klidnou myslí vyzvat naše potomky, aby mi pomohly s nádobím nebo luxováním, často opravdu šly a pomohly. Později jsem musela sáhnout k tvrdšímu nátlaku, kdy jsem se snažila jim vysvětlit, že domácnost, ve které žijí 4 lidé, nezvládne uklidit a obstarat jen jeden člověk, pokud nemá tuto činnost jako hlavní pracovní poměr. Nakonec jsem regulérně vydírala, že nestihnu odvoz na fotbalový zápas či divadelní přehlídku, pokud mi ti pacholci doma nepomohou. Stoprocentně účinný nebyl ani jediný z těchto nástrojů, ale slovu POVINNOST jsem se úspěšně vyhnula. Platila jsem za to sice nemalou daň – sotva každý desátý odpadkový koš vynesl někdo jiný než já, veslo vysavače jsem stěží předala při každém pátém gruntování a myčku vyklízela obden, pokud jsem chtěla čistý hrnek na ranní kávu. Nicméně ještě jsem se nevzdala.

Koneckonců, procenta úspěšnosti dosahování vytčeného cíle budou vždy padesát na padesát. Buď se mi podaří vypěstovat v našich dětech přirozenou zodpovědnost k životu a budou všechny tyto "nutné" činnosti vykonávat jako přirozenou součást dne, bez stresu a hloupého pocitu, že něco musí, anebo se mi to nepodaří. Třeba jim dokážu předat vlastní vnitřní touhu – nebrat jakoukoliv činnost coby povinnost, ale jako záležitost patřící k životu v hmotném světě. Anebo to nedokážu a do smrti budu za tu chudinku, co všechno musí sama, a které nikdo nepomůže. Ale alespoň budu vědět, že si za to můžu sama a nebudu plýtvat energií na ublížené obviňování svého okolí, jak mi "ti druzí" zpackali život. Po celý čas své výchovy nevýchovy jsem doufala, že převáží ta kladná varianta. A zdá se, že se zdařilo. Otázka typu "mami nepotřebuješ s něčím pomoc" zahřeje u srdce, a dospělácká samostatnost dětí bez křečovité zatnutosti do pojmu povinnost je pro mě víc než satisfakcí.

A co se mnou? V čase se vrátit nelze. Mé nastavení v duchu předešlých generací – nejdřív povinnost, potom zábava a bez práce nejsou koláče, ve mně stále ještě tepe. Ale jsem ráda, že si to vše alespoň uvědomuju. Napadá mě jediné – nechat se inspirovat právě vlastními dětmi, vrátit se nikoliv v čase, ale v pocitech do chvíle dětství, kdy vše bylo zábava, vše bylo nové, krásné, nezkřivené vměstnáním do šablony společenské konvence, do svěrací kazajky povinnosti. Dobrodružství – to je ten správný výraz pro jiný pohled na věc. Učit se uchopit každou činnost jako obyčejné objevování něčeho nového, zkoušet dělat věci jinak, s radostí dobrodruha, který se vydává na novou plavbu oceánem nedodělávek, aby objevil nový pocit radosti z hotové práce, kterou dělá nikoliv proto, že musí, ale pro, že chce. Prostě jen vyměnit pojem POVINNOST za pojem DOBRODRUŽSTVÍ, a tak ho i prožívat. To určitě musím vyzkoušet.  

© Kamila Parsi 2025